PŘIHLÁŠENÍ
NOVINKY
Login:
Heslo:
Registrace nového fanouška

přidejte si nás na Facebooku
Občanské sdružení

BANÍK VE SVĚTĚ
Posílejte na soutez@banicek.com
Poslední foto z 22.05.2012
PŘIŠTÍ ZÁPAS


vs

Na Litavce (Příbram)
31.10.20, 17:00
POSLEDNÍ ZÁPAS




Městský stadion Vítkovice
04.10.20, 18:00
ODEHRÁNO


2:2
2:0
3:0
0:1
0:1
2:1
2:2
2:1
0:2
Sezóna 2020/2021
Los a výsledky
31.10.
vs 17:00
31.10.
vs 17:00
31.10.
vs 17:00
31.10.
vs 17:00
31.10.
vs 17:00
31.10.
vs 17:00
31.10.
vs 17:00
31.10.
vs 17:00
31.10.
vs 17:00

... my dneska na Bazaly jdem ...

Život je jako na houpačce. V pondělí jsme byli šťastní jak blechy po šestibodovém víkendu áčka i béčka, abychom šli ve středu psychicky hodně dolů při rozlučce se Zdeňkem, starým Fojtským ve vítkovické smuteční síni. Na sedm desítek těch nejznámějších fans Baníku a desítka zapálených rací před síní byly snad důstojnou tečkou za životem chlapa, jakých je opravdu málo. Špatně to píšu - tečka to nebyla, protože Fojtský zkrátka zůstane navždy v našich srdcích. Stejně jako Bazaly. A to už se dostávám k dalšímu zlomu té životní houpačky - v pátek hraje Baník zase na Bazalech. Neskutečné. Famózní. Třepou se mi ruce při psaní... Po pěti a půl letech budu zase sledovat fotbal milovaného klubu na milovaném stadionu. Dovolím si při té příležitosti vytáhnout starý článek, ve kterém jsem v květnu 2015 popsal svou poslední návštěvu Bazalů. Ten modro-bílý plášť budu mít v pátek zase na sobě. Zdeňku, kéž by ses toho dožil. Budeme tam i za Tebe. A vám Václave - díky, že můžeme jít na fotbal na Bazaly i za to, že ještě Baník vůbec je.

Když jsem někdy v sezóně 1978/1979 přišel poprvé na Baník na Bazaly, určitě jsem si nepředstavoval to, že v květnu roku 2015 sednu k takovému zařízení s obrazovkou a klávesnicí a budu moci celému světu popsat, jak jsem se s Bazaly loučil. Nevím, s kým Baník při mých prvních Bazalech hrál. Vím ale, že naposledy jsem ho na Bazalech viděl v zápase s Českými Budějovicemi. Na zápas s Duklou se nedostanu, nebudu tedy při pochodu fanoušků a neuvidím ani jistě skvělou rozlučku přímo na stadionu, ale nic s tím nadělat nemohu. Za sebe jsem se tedy loučil v neděli sedmnáctého května.

Před takovou významnou událostí je třeba udělat řádnou přípravu a ta také proběhla. Prohrabal jsem se svou sbírkou baníkovských šál (to jsem fakt netušil, že jich mám přes třicet...) a vytáhl po čase dlouhou modrobílou ručně háčkovanou šálu, kterou mi udělala manželka ještě za svobodna – to znamená, že ta šála už bude takových třicet roků stará. A já jsem ještě starší :-( Tenkrát se totiž šály ještě kupovat nedaly a co sis neudělal sám (anebo to neudělal tvůj bližní, neměl jsi).

Dalším významným rozhodnutím bylo oblečení. Má děravá paměť kdesi vydolovala, že jsme tenkrát chodili v takových modrobílých pláštích. A bylo to! Manželka jenom převrátila oči, když jsem jí řekl, co ji čeká, ale nějak proti nebyla a tak jsem šel do toho. Pročmuchal jsem pár obchodů, prolezl na netu několik e-shopů, někde něco měli, ale protože jsem se rozhodl až ve středu v týdnu před zápasem, pro mnohé to bylo v tak krátké době do Studénky nedodatelné. Už jsem to málem odpískal, když vtom mi napsal na ICQ ammy: „Počkej, chodím každý den na oběd kolem nějakého obchodu s pracovními oděvy, mrknu tam.“ A za hodinu byl modrý a bílý plášť na světě :-)

V pátek večer začalo párání. U modrého pláště šlo celkem dobře, to jsem zvládl zčásti i já nemotora. U toho bílého byly švy lepší – ti doktoři si asi vymýšlejí i v hadrech, co mají na sobě. V životě bych neřekl, že i lékařské pláště mohou být značkové – na netu najdeš i v ceně nad dva litry... Manželka to nakonec nějak vypárala, rozhodila rukávy, rozstřihla záda, prohodila díly mezi sebou a sešpendlila. Pokračování bylo v sobotu večer, kdy to vše vzala a šla na stroji šít. Za deset minut přišla – stroj se pokazil... „“A je to v prdeli,“ řekl jsem si. Nebylo. Vzala jehlu a nit a po třech hodinách (!!!) byly pláště na světě s tím, že je to provizorní pouze na neděli a po opravě stroje se to vše doladí. Dokonce byly na kapsičky našity i znaky Baníku, když předtím zahořela pod nůžkami dvě stará trika právě s těmito znaky. A to ještě dodám, že našila první rukáv a pak si všimla, že to prohodila špatně – nové párání a znova... Ne řekni – není k zulíbání? :-)



Součástí přípravy bylo i rozhodnutí dostat se na Bazaly jako tenkrát poprvé – vlakem na hlavák (tenkrát se častěji říkalo do Přívozu) a pak pěšky z nádraží přes Kamenec na Bazaly. Kamenec už vlastně taky neexistuje, a proto byl plán změněn na zastávku v Rubínu. Vzal jsem si raději více peněz, protože jsem ani nevěděl, kolik dneska takový lístek na vlak stojí. Stál 32 Kč pouze tam – kdysi to bylo za osm. Jel jsem brněnským rychlíkem – tenkrát bych musel zaplatit ještě 16 Kčs za rychlíkový příplatek :-) Měl jsem ještě chvíli čas a tak jsem skočil vedle na jedno. Neměl jsem to dělat – opět jsem spatřil na stěně v knajpě tu prastarou šálu nějak z devadesátých let, o kterou jsem toho pingla už x-krát prosil a nabízel mu už snad cokoli. Nepodlehl ani tentokrát... Jednou ji ale stopro dostanu :-)



Ve vlaku v pohodě, čumím po krajině, jistebnické a polanecké rybníky furt stejné, svinovské mosty opravené, podél trati postavená nějaká dálnice (prý už je ale zase v dezolátním stavu), schody na hlaváku pojízdné (tenkrát byly nové a přesto jednou jely a dvakrát ne), nádraží celkově se moc nezměnilo. Jo vlastně změnilo – místo bufetu je čekárna (???) a místo hospody nic. Na občerstvení pouze takový malý krámek, ty staré klasické mastné brambůrky s půlcentimetrem oleje dole v sáčku neměli a tak jsem si z nostalgie koupil nějaké umělé strážnické.

Vyšel jsem z nádraží na ulici a už jsem si to mašíroval jako tenkrát. Místo obchodů jako Narpa, Budoucnost či Včela jsem narážel na zastavárny a nonstop herny, domorodé obyvatelstvo však mělo barvu pleti nezměněnu. Úplně jsem zapomněl, že budu po cestě míjet vozovnu nebo známé knajpy jako je Jindřiška a U sudu. Ty byly stále na místě, akorát místo Čapkárny je už Sareza. U ní místní obyvatelstvo zušlechťovalo své okolí kopáním dlouhých výkopů (nebo zákopů???). Jeden kopal a deset dalších stálo opřeno o lopaty. Klasika. O kus dál sedělo asi dvacet jejich rozvalitých příbuzných na lavičkách a čuměli do blba jako tenkrát. Tenkrát mě to ještě neštvalo – jako student jsem daně neplatil. Dneska je platím a sere mě to.

Na rohu u vědecké knihovny (je tam vůbec ještě?) vlevo v bok, přes lávku a Ostravici na druhou stranu a hup – už jsem byl v Rubínu. Ammy s Lovanou čumí na atletické klání nadopovaných frajerů, jinak prázdno. desítka vleze se, pak ještě jedna. Pak ještě dvě, dvoje brambůrky k tomu, mezitím došlo asi deset lidí, všichni se známe a je jasné, že se všichni budeme znát i na Bazalech, protože těch totálních masochistů (nebo magorů??), co dneska dojdou na Baník, bude pár set. V Rubínů dávám ammymu jeho plášť, oba se oblékáme, jsme foceni jako orloj Japoncama, vysvětlujeme co kdo kdy a proč a za chvíli už valíme na kopec. Já naposled :-(



Na Bazalech taky nic nového – schody rozbité, hodiny staré, na nich stále stejný čas už roky, tribuny prázdné, přepálené placky čekají, to samé klobásy, pivo hnusné. Bereme pár kelímků a jdeme sledovat tu nádheru na hřišti. Gólů padlo více než při zápasech Baník – Magdeburg nebo Baník – Bayern a to je co říct!!! Inu ofenzivně naladěný trenér je cítit... Lidí kolem tisícovky, ve stáncích nuda v Brně a tak to frajer v šedesáté minutě zavřel! Zrovna jdu pro piva, zkouším zaklepat, dvě má ještě načepované, to třetí ještě nějak z trubky vytlačí a domluvíme se na slevě čtyřicet kaček za všechny tři. Stejně by to vylil... Cena dobrá, vrátil jsem se o pár let dozadu, ale až tak daleko do sezóny 1978/1979 to nebylo - ale rezavý patok za bratru třináct kaček jeden se celkem dá. Jedna atomově černá připálená klobása k tomu – no zkrátka paráda.

Baník už o evropské poháry nehraje, výhra nad Budějkami však přítomné potěšila jako by se vyhrála Liga milionářských mistrů. Po dlouhé době vidíme i děkovačku, jdeme ke plotu na plácačku, je dobře. Naposledy se ještě vyčůrám na svém tradičním místě za WC nad eskama, ty černé bezy s bílými květy z mojí moči ještě neuschly, ale teď už to budou mít dobré. Zalévat je už nebudu. Naposledy jdu cestou dolů, po těch schodech a je po všem. Bazaly děkuji, nikdy nezapomenu.

PS:
- v pátek půjdu na milované Bazaly v tom plášti zase. Těším se jak děcko.
- kéž bychom mohli zajít na zápas na Bazalech častěji než jednou za pět a půl roku

| Autor: kulajar | Vydáno dne 24. 09. 2020 | 609 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek