Vzpomínka Oldřicha Foldyny
na jeden z nejslavnějších zapasu Baníku s CDKA Moskva

V jednom známem hitu skupiny Katapult se zpívá
Až se bude psát rok 2006, až….

Rok 2006 je minulostí, několik dní si zvykáme na letopočet 2007 a přemýšlím, jaké významné fotbalové události nás čekají. Kromě běžných ligových utkání nás čeká i důležitý kvalifikační zápas s reprezentací Německa o postup na Euro 2008, ale s letopočtem, který končil číslici 7 je spojen i jeden velmi slavný zápas Baníku a na letošní rok připadá 60. výročí, kdy se toto utkání sehrálo. Pokud budete mít zájem, tak si přečtěte vzpomínku hráče, který byl jeho přímým účastníkem.

Oldřich Foldyna patří do galerie postav, které ostravskou kopanou neopustili ani po odchodu z hřiště. Předčasně musel zanechat aktivní činnosti pro nemoc, ale jako trenér a dlouholetý sekretář krajského svazu se věnuje fotbalu stále. Nesporně patřil na hřišti Staré Střelnici k nejpoctivějším a také k nejvýkonnějším hráčům ostravského mužstva a oporám obrany.

Bezesporu největším zápasem, který jsem vybojoval v dresu Slezské, bylo utkání s CKDA Moskva 6.11.1947 na vítkovickém stadionu. Bylo to vzrušující střetnutí vysoké úrovně a jistě na ně dodnes vzpomínají jeho přímí účastnici, ale také diváci, kterých bylo tolik, že se ani na všechny zájemce nedostalo.



Vzpomínám si na pečlivou přípravu, kterou jsme pod vedením trenéra Kuchynky před zápasem absolvovali. Dva dny před utkáním jsme měli trénink na stadionu VŽKG, abychom si zvykli na trávní. Byli jsme doma na škvárovém povrchu Staré Střelnice a tak přechod nebyl snadný. Soustředění jsme měli ve Frenštátě, odkud jsme přijeli zpět do Ostravy až hodinu před začátkem boje. Před Hrabovou jsme na pokyn Kuchynky vysedli z autobusu a šli něco přes kilometr pěšky. Náladu měli všichni výbornou! Kuchynka uměl mužstvo připravit a musím říci, že ho považuji za nejlepšího trenéra, se kterým jsem se setkal.

Zápas s CDKA Moskva byl velkým utkáním, měl mnoho dramatických okamžiků a zvratů. Naši hosté měli výbornou výkonnost a slavné jméno, vždyť dva roky neprohráli! Podařil se husarský kousek a diváci bouřili nadšením, když Lojza Pščolka dvěma překrásnými střelami přímo do horního rohu branky překonal skvělého Nikanorova. Po utkání bylo moc slávy a gratulovala nám nejenom celá republika, dostali jsme telegrafická blahopřání i ze zahraničí.



Tento výsledek nám otevřel cestu do Evropy, vlastně i o kousek dále. Byli jsme na zájezdu ve Francii a pak i v Alžíru. Jak vím, v Ostravě se napjatě čekalo na výsledky a naši příznivci mohli být spokojeni: vyhráli jsme v Miramas 8:1, potom v Alžíru nad výběrem města 6:0 a ve finále turnaje nad švýcarským celkem Young Fellows 3:2.

Z mnoha vzpomínek na stovku zápasů v dresu Slezské se mi vybavuje jedna z jiného zájezdu, který se uskutečnil v roce 1945, kdy jsme navazovali styk s polskými fotbalisty. Autobusem na dřevoplyn jsme odjeli do Krakova k zápasu s Wislou, jenže autobus jsme museli skoro do každého kopce tlačit. Ale šťastně jsme dojeli a druhého dne jsme nastoupili před hlediště, ve kterém se tísnilo 25 000 diváků. I oslabené sestavě bez Křižáka, Šajera a Vidličky, kteří v té době sloužili u tankistů a nebyli uvolněni, jsme vyhráli 4:2. I přes nepřízeň domácího rozhodčího, se kterým jsme nebyli spokojeni, jsme vyhráli po pěkném výkonu.

No je nevidět, že s mužíčky v černém jsou problémy odjakživa… A pokud Vás tento článek zaujal, najdete tady příště i vzpomínku trenéra Kuchynky.